THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hvězda britské omladiny z kapely POLAR stoupá už nějaký ten pátek strmě vzhůru a jejich jméno se tak směle může zařadit mezi skupiny jako LANDSCAPES nebo ještě známější DEFEATER, kteří patří mezi tahouny melodického hardcoru. Záměrně neříkám například blízké příbuzné STICK TO YOUR GUNS, neboť ti jsou přeci jen o poznání hitovější.
Vzácně vybalancovaný materiál aktuální desky lze rozdělit na dva principy, které se vzájemě skvěle doplňují. Máme zde vyloženě mosherské pasáže, kde jede jeden přímočarý riff podpořený jednotvárným řvaním a melodické rozvíjející se kytarové ornamenty, ve kterých se i vokální projev ve své extrémnosti snaží intonovat nebo je nenápadně podmáznutý melodičtějšími vokály, které budí ten dojem. Tato konfigurace tak vytváří atmosférickou nahrávku, která bude skvěle fungovat i naživo. Přidanou hodnotou jsou pak refrény, které jsou řvané a zpěvné současně, takže si dost dobře představuji, že živě při nich budou lidé pod pódiem hlučnější než kapela.
Povedeným experimentem je skladba „Before The Storn“, kde hostuje zpěvačka Ellie Price. Ta mohla být možná ještě o fous melodicky silnější, ale i tak jde o žánrové zpestření, které příjemně provzdušňuje celé „Shadowed by Vultures“. Ostatní skladby, pominu-li klavírní etudu „Paradise“, jsou až po okraj naplněny materiálem, jež sází na přímočarý tah na branku, melodie a řvaný vokál s melancholickým chuťovým ocasem.
7 / 10
Vydáno: 2014
Vydavatel: In At The Deep End Records
Stopáž: 34:01
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.